Příroda nás nikdy nepřestane fascinovat svou dokonalostí. Příroda je vskutku vynalézavá, a tak není divu, že i lákání potencionální kořisti může být dokonale promyšlenou vraždou, se kterou by se nedokázal poradit, ani slavný detektiv Hercule Poirot. Například pavouk bolas láká své oběti parfémem cizích samiček, a pak je chytá do lasa. A není zdaleka jediným tvorem, který si v honbě za potravou počíná takto sofistikovaně.

Australský smrtonoš
V Austrálii žije jeden z nejjedovatějších hadů světa. Smrtonoš písečný se vyskytuje v extrémně suchých, písečných či skalnatých oblastech vnitrozemí. Měří téměř jeden metr a jeho tělo je nápadně ploché a široké. Hlava má trojúhelníkový tvar. Oči jsou usazeny vysoko a vpředu. Jeho zbarvení odpovídá místu, kde žije. Svými dlouhými jedovými zuby loví malé ptáky, hlodavce, žáby i želvy. Na kořist číhá zahrabaný do písku, vyčnívá maximálně hlavička. Reaguje, až když má kořist na dosah. Je velmi rychlý a navíc vybaven ocasem, který používá hrozivě geniálně.

 Tilikva australská obětí génia
Tilikva australská je scink, tedy ještěrka s dlouhým válcovitým tělem. Australské tilikve táhnou své tlusté břicho za sebou a vpřed se pohybují pomalým těžkopádným plazením. Australská poušť není právě bohatá na zdroje potravy, a tak objeví-li se před tilikvou cosi, co z dálky připomíná tučnou larvu zahrabávající se do země, okamžitě zpozorní a plná naděje na pořádné tučné sousto se vydává larvu prozkoumat svým modrým jazykem.

V okamžiku, kdy tilikvě zbývá poslední krok, vymrští se ze svého úkrytu v písku smrtonoš. Hodí krkem a scinka zezadu uchvátí. Na jedno kousnutí vypustí 40 – 100 miligramů velmi silného nervového jedu, který postupně ochromí svalstvo. Smrtonoš může stejně překvapivě napadnout i člověka, kterému musí být podán protijed, jinak hrozí, že u něj během dvou dnů dojde k zástavě srdce. Přesto je i zaznamenán případ, kdy přežil člověk, který byl při jednom útoku uštknut celkem pětkrát! Nicméně zhruba 15 ℅ obětí smrtonoše umírá.